Chapter Text
Harry tomu sotva věřil, dokud mu to nedošlo.
Nevyloučili ho. Ani ho nepotrestali. Nafoukl tetu Marge a Ministerstvo ho ani nepláclo přes zápěstí. Ale to ani nebylo to nejlepší.
Zbývaly ještě tři týdny než začne škola a on je stráví v Příčné ulici. Sám. Bez dozoru – minimálně tak bez dozoru jak jen třináctiletý zachránce kouzelnického světa mohl být – směl dělat co jen chtěl, tedy dokud se to vztahovali do parametrů ulice. Žádný dohled učitelů ‘Pro jeho vlastní dobro’, žádný Brumbál s jeho otravně vědoucím pohledem, žádná paní Weasleyová, která by ho opečovávala jako by byl její vlastní. Ani Ron a Hermiona. Mohl jít kam chtěl, aniž by se musel komukoli vypovídat.
Nikdy neměl tolik svobody. Harry se nemohl dočkat z toho vyždímat co jen mohl.
.-.-.-.-.
Za těch pár dní, Harry nepřekročil meze. Většinu času strávil u sluncem zalitého stolku před zmrzlinářstvím Fortescue, dělajíc své úkoly s vysokým zmrzlinovým pohárem, který byl začarován aby se neroztál tak rychle. Byla to hezká změna oproti dělání úkolů pod dekou uprostřed noci – a nechat lidi vidět, že je vůbec dělal, a také mu to dalo možnost vidět, jestli na něj někdo vůbec dohlížel. Bylo to to nejlepší místo na člověk-hlídku, sledování všech co by se u něj zastavili jen o trochu déle nebo se ohlíželi jeho směrem podezřele často. Všimli si ho – ovšem že si ho všimli, vždyť byl Harry Potter – ale nevypadalo to, že by ho někdo sledoval. I když opustil zmrzlinárnu a šel na obhlídku. Držel se v místech, kde by ho ostatní očekávali, samozřejmě. Prvotřídní potřeby pro famfrpál, Krucánky a Kaňoury, Šprýmy a kratochvíle, Normální místa pro třináctiletého kouzelníka.
Jen potom, co dokončil své úkoly a byl si naprosto jistý, že není tajně hlídaný, se Harry rozhodl rozšířit místa svého zkoumání. V minulosti, když byl v Příčné ulici, každý dospělý, který s ním byl, chtěl jen rychle nakoupit školní potřeby a rychle zase odejít. Upřímně, Harry se jim nedivil, obzvláště když byl s celou Weasleyovou rodinou. Ale Příčná ulice byla mnohem větší než si původně myslel. Bylo tu několik postranních uliček s malými krámky a stánky. Jasně, mohli jste si koupit přísady do lektvarů, knih s kouzli a košťata mohli jste si – koupit začarované šperky a zajímavé cukrovinky, okouzlené domácí potřeby a milion dalších věcí. Dávalo to smysl, pomyslel si Harry; čarodějové neměli moc míst kde nakupovat, a nemohli jste si jen tak vše vyčarovat. Příčná byla něco jako to největší nákupní centrum do kterého by čarodějové mohli navštívit. A teď mu bylo plně otevřeně.
Harry si nemohl pomoct. S taškou plnou bonbonů od cukrárny v ruce, efektivně proley každou ulici z jednoho konce do druhého, odhodlaný najít vše zajímavého. V Prvotřídních potřebách pro famfrpál si koupil cvičnou zlatonku a samo-naplňovací brk v psacích instrumentech. Skoro hodinu strávil v Kouzelném zvěřinci mluvením s hady a přesvědčováním sebe že si je všechny nemůže vzít s sebou. Koupil si nové brýle u stánku madam Primpernellové – nezničitelné, samo-upravující se dioptrie s odpuzováním počasí. Harryho dioptrie nebyli upraveny od dob, kdy brýle poprvé dostal ve věku sedmi let a zapomněl, jaké to vlastně bylo vidět čistě.
Po chvíli, toulání po ulici ho píchlo u srdce. Spousta skvělých věcí, se kterými by nejspíš vyrostl, kdyby ho jen vychovala kouzelnická rodina. Nebylo divu, že ulice Rona nijak nezaujala, všechno tu už znal. Zajímalo ho, jestli sem Hermiona někdy přišla bez nich a dělala to, co právě dělal on. Pochyboval o tom nenechala – by je být kdyby ano. Ale jak nemohla být zvědavá? Tolik úžasných věcí; věci, které by si koupil, kdyby je měl kam dát. Představoval si výraz tety Petunie, kdyby si začal plnit pokoj kouzelnými plakáty a začarovanými budíky a sochou draka, která opravdu chrlila oheň.
Pokud se k tetě Petunii ještě někdy vrátí. Ministr Popletal řekl, že byli v pořádku s jeho návratem na konci školního roku, ale Harry pochyboval že z toho byli nadšeni. Ale nakonec přece jen neměl žádnou jinou možnost.
Když projížděl police Wiseakrových kouzelnických potřeb, Harry tiše snil, jak by mohl vypadat jeho pokoj v kouzelnickém domě – domě jeho rodičů. Vypadal by více jako Ronův? Ušklíbl se; doufal že méně oranžově než Ronův.
Měl by snad oblíbený famfrpálový tým, s plakáty na stěně? Poličku plnou knih se zaklínadly, s malými hýbajícími se figurkami? Drahé bidýlko pro Hedviku se samo-plnící se miskou na vodu? Povlečení, která by změnila barvu, když potřebovali umýt? (V Příčné ulici jste mohli najít cokoliv)
Té myšlenky se zbavil a skousl si ret po té nečekané náplavě pocitů. Hledajíc nějaké rozptýlení se otočil k tomu, co bylo před ním.
Pouzdra hůlek pro mazané čarodějky a čaroděje – už nikdy se nebojte ztráty své hůlky!
Byly to tenké, kožené tubičky s přezkami na každém konci. Byly v hned několika různých délkách a barvách; původně si Harry myslel, že to bylo určeno podle délky hůlky, ale bližším čtení si uvědomil, že jedny byly pro předloktí nebo lýtka podle toho, jak to komu vyhovovalo. Podle všeho by se tam vešly hůlky všech velikostí, třebaže by byli delší, než pouzdro samo.
Pohlédl na svou vlastní hůlku, koukající z kapsy jeho jeansů. Hlavou mu proběhly všechny momenty kdy hůlku upustil nebo mu vypadla z kapsy. Možná koupit si jedno z těch držáků nebude špatný nápad.
Harry si přečetl popis. Každé pouzdro na sobě mělo zneviditelňující zaklínadlo a proti-přivolávající bariéru po tom, co se přiváže k nositeli. Podle všeho to udrží hůlku v bezpečí a po ruce ať se děje cokoliv – prý to bylo to, co bystrozorové používali při práci. To znělo celkem hustě.
Jeho nadšení kleslo když zkontroloval cenovku a pak shlédl na svoji rychle vyprazdňující se taštičku s penězi. Pro sebe vydechl nějakou nadávku. “Proč jsem si koupil to přiblblé brko?” sykl.
Když se s pokleslými rameny otáčel, Harry se zastavil. Byl v Příčné ulici – Gringottovi byli hned za rohem. Měl hromady zlata po rodičích. Jen si tam musel dojít!
Opustil obchod skákavými kroky a mířil k té obrovké bílé budově. Jede ze stolků byl volný a goblin, který ho měl na starosti, na Harryho shlédl přes jeho dlouhý, křivý nos.
“Jak vám mohu pomoci?” zeptal se v hlobokým, trochu nakřáplým hlasem.
“Já bych, no, si chěl vyzvednout nějaké peníze z mého trezoru, prosím,” poprosil Harry, odmítal ukázat jak moc s ním hýbaly nervy. Přemýšel, zda to bylo jako banky mudlů, kde jste vůbec nemuseli k samotnému trezoru. Neměl náladu na jízdu vozíkem. Od té doby za něj pokaždé vybíral peníze někdo jiný. “Jo, jasně, Harry Potter. Trezory Potterů,” rychle přidal. Goblinovy oči vystřelily k jeho čelu, tak jako to lidé většinou dělali když řekl své jméno.
“Klíč?” zeptal se Goblin. Harry radost opadla. Neměl svůj klíč! Paní Weasleyová byla ten poslední člověk, kdo ho měl, pomyslel si, ale byl si celkem jistý, že ho vrátila Brumbálovi když byla hotova.
“Ach, Já, uhm, nemám ten klíč s sebou. Je to problém?”
“Můžeme vás ověřit i jinak,” Goblin ho uklidnil. “Ale potřebuje to vaše povolení na sken vaší magie.”
Harry na chvíli zaváhal. Skenování znělo nevinně. Lidé to určitě dělali pořád; snad nenosili svůj klíč všude s sebou? “Dobře, to zní fajn. Schvaluji.”
Goblin přikývl, luskl prstu a mávl rukou Harryho směrem. Lukl ještě jednou, a když se po druhém mávnutí zamračil, Harrymu se udělalo nevolno. “Je něco špatně?”
“Mohl bych si s vámi promluvit osamotě, pane Pottere?” Goblin se zeptal a opřel se zpět do své židle, rty pevně semknuté. “Je tu něco, co by vás mohlo zajímat.”
Okamžitě, Harry přišel k závěru toho nejhoršího; něco bylo špatně s jeho magií, nebo vlastně vůbec nebyl Harry Potter, nebo ho goblini už odmítali pustit dovnitř. Přikývl a vrazil ruce do kapes aby zastavil jejich třes mezitím co následoval toho goblina přes banku a později do chodby, odkud ho dovedl do malé, prázdné místnosti. Harry se usadil na židli, na kterou goblin poukázal. “Dejte mi okamžik, prosím.”
Goblin opustil Harryho v té místnosti, ale jen na pár minut. Pro harryho bylo těch pár minut nekonečných, různé možnosti mu pohltily mysl, každá horší než ta předchozí.
V době, kdy se Goblin vrátil, nebyl sám. Ten goblin po jeho boku vypadal starší, s jemnými bílými vlasy a vrásčitým obličejem. “Tohle je Gorrak, pane Pottere. Je to jeden z nasich starších pracovníků a je zaměřen na dědictví a rodinné magie,”
Harry přemýšlela, jestli si gobelínové podávají ruce. Když k němu ruku nikdo nevztáhl, pouze pokývl hlavou, rukama tahající za lem svého trička. “Je mi potěšením vás potkat, Gorraku. Mohu se zeptat…proč tu jsem?”
“Povolujete sken vaší magie?” Gorrak se zeptal, přecházení jakýkoliv představení. Harry mrknul.
“Já, ano. Jsem s tím v pohodě.” Pokud Goblini plánovali mu ublížit, nejspíš by se neptali na souhlas.
Gorrak zvedl ruku a konečky jeho prstů slabě zářily stříbrným světlem, rukou přejížděl vzduch kousek před Harrym. Kdyby se Harry soustředil, cítil by jisté…svrbění, nevýrazné na jeho ruce, které by zapříčinilo, aby mu stoupli chlupy na ruce. Když ruce zase spustil, na obličeji měl nehezký úšklebek. “Čarodějové,” slova skoro vyplivl jako kletbu, s jeho spolupracovníkem si výměnil nečitelný pohled. “Farligu, byl pan Potter s někým, když přišel?”
“Ne, pane,” řekl ten druhý goblin, Farlig. “Byl sám,”
“Co se děje?” Přerušil je a jeho tváře vzplály, když se na něj oba podívali. “Něco je špatně. Jsem v pořádku? Jsou moje kouzla v pohodě?”
Gorrak se významně ohlédl. “Pane Pottere, pamatujete si někdy, že by na vás bylo seslán dlouhodobé zaklínadlo, nebo rituální kouzlo?”
Harry svraštil obočí. “Rituály?” Zopakoval. “Ne, o ničem nevím. Proč?” Zaklel ho snad někdo?
“To jsem si myslel. Ta blokáda je tak hluboko ve vás, nejspíš jste byl dítě když se to stalo,” Zamumlal Gorrak, ale ta slova byla spíše pro sebe než Harryho, ale Harry je stejně pichytil a zamrzl.
“Blokáda?” Zopakova. Puls mu bušil v uších. “Vy – já – nerozumím,”
“Pane Pottere, je mi líto, že vám musím oznámit, že tady je poměrně vážná blokáda ve vašem jádru, úplně omezující přístup k vaší rodinné magii.
Ta slova hučela Harrymu v mysli.
“Rodinné magie? Co to znamená?” Nikdy o ničem takovém neslyšel.
Gorrak si sedl na sedadlo naproti tomu jeho, vážný výraz ve tváři. “Rodinné magie, Pane Pottere, jsou magie děděné přes kouzelnické rodiny po generace. Jsou vázané ke kouzelnickému jádru, ale jsou kompletně jiná část – přenáší jistě schopnosti a dary v rodinách kouzelníků. Každá dodina něco přenese na své děti. I rodiče mudlovského původu. Ve tvém případě, to naopak je, jedna z nejstarších rodinných linií v kouzelnické Evropě. Jsou obrovskou části tvého jádra a bez nich bude vaše dědictví a právo na dědictví zamítnuto, stejně jako jakékoliv dary, které by jste získal.
Harry zamrkal, nebyl si jistý jestli tomu rozuměl. “Takže jsou prostě…pryč?” začal panikařit. Gorrak zakroutil hlavou.
“Pořád tam jsou, Pane Pottere. Jsou pro vás jen nedostupné. Soudím, že jste byl nevědom o jakýchkoliv blokádách a limitací, které byly uloženy na vaše jádro?”
“Netušil jsem. Kdo– Voldemort?” Řekli mu, že blokáda byla z dob, kdy byl nemluvně. Mohlo by to být z toho útoku?
“Nepravděpodobné.” Odpověděl Gorrak. “Rituál pro takový blok trvá několik hodin pro dokončení. Z toho, co si pamatuji z vaší…minulosti, Temný pán Voldemort by neměl dostatek času pro takové kouzlo,”
Harrymu bylo špatně. Někdo komu věřil – někdo, komu jeho rodiče věřili, dostatečně pro několik hodin o samotě – na něj uvalil blok jeho magie. “Je to – jsem v nebezpečí? Ublíží mi to?”
Momentálně, neudělá vám to nic, až na malou únavu vašeho kouzelnického jádra. Máte nepopsatelně silné jádro pro někoho tak mladého, pane Pottere, takže je nepravděpodobné že by jste si všiml rozdílu. Avšak, jakožto dědic rodu Potterů, včetně dalších, měl by jste dospět s těmito bloky, byl byste neschopný přijmout svá místa Starostolce, nebo jakýchkoliv jiných dědičných prostředků. Stejně tak by to poškodilo vaše jádro, jelikož tahle blokáda neumožňuje vašemu jádru se zvětšovat a vyvíjet.”
“Já mám místa ve Starostolci?” Harry vyjekl, oči dokořán. Nebyla to kouzelnická vláda? Jak by mohl mít přístup k tomuhle?
“Ještě ne, Pane Pottere. Ale až jednou budete dospělého věku. Nejvíce ušlechtilý a prastarý rod Potterů byl částí Starostolce od jeho založení a náleží vám to rodem. Je možné, že držíte víc míst – s politickou situací v posledních pár desetiletí, několik prastarých rodů ztratilo přímé dědice a tituly museli najít jiné cesty ve větvích rodin. Nejsem si jist, kolik míst držíte, ale ten blok nejspíš zdržuje obrovský obsah vaší magie ve vašem nitru. Důsledek vašeho dospívání by mohl být kritický, a explozivní.”
Pro několik momentů, Harry seděl mlčky, nechal ta slova se vstřebat. Znělo to jako nějaká noční můra.
Po chvíli si Gorrak odkašlal. “Pane Pottere, pokud byste souhlasil, rád bych se podíval, jaká další kouzla na vás jsou. Je možné, že tohle není to jediné,”
“Tady může být víc?” Zeptal se Harry a prohrábl si vlasy. “Jasně, mluvíme přece o mně. Vždycky je tu víc,” zakroutil hlavou s odfrknutím. “Souhlasím. Pokud je tu toho víc, co nejsem já, chci to vědět,” Svrběla ho kůže, jako by byl schopen cítit neznámé ruce, které se ho dotýkaly, drželi jeho jádro v hrubém sevření.
“Prosím vás, vyprázdněte si kapsy, sundejte brýle a další jakékoliv očarované předměty, které můžete vlastnit.” Harrymu chvíli trvalo, než se všeho zbavil a nervózně stál s rukama po jeho bocích. Nikdy neměl žádnou lékařskou prohlídku, už vůbec ne kouzelnickou. Co měl dělat? “Nehýbejte se, bude to trvat jen chvíli,”
Gorrak odříkal něco v jazyce, kterému Harry nerozuměl – Gobbledegook, nejspíš – a zvláštní pocit zaplavil Harryho a ten se musel udržet, aby sebou necukl. Gorrak řekl ještě něco, ale podle reakce Farliga v rohu místnosti to nejspíš byla urážka. “Někdo vám dost ukřivdil, pane Pottere,” prohlásil Gorrak.
“Umírám?” Zeptal se nevýrazně. Nebylo by to ani překvapení, kdyby měl umřít po těch všech setkání s Voldemortem, byl pozadu s dopadem nějakých kleteb.
“Nijak zvláštně od ostatních čarodějů,” uklidňoval ho. “Bohužel, blokáda není to jediné, co na vás působí. Jsou ti jistě druhy kouzel, které jsem ještě nikdy neviděl, ale vypadají nověji, možná dva až tři roky staré. Ta samá magie je vázána k tomu jednomu člověku, který vás blokuje,”
Pomalu, kousky se začali shlukávat do kompletní skládačky až se mu dělalo nevolno. “A co ty kouzla dělají?
“Nejsem si tím úplně jist, pane Pottere. Pokud jde o můj názor, má to co dočinění s vaším chováním. Zdá se, že podporuje impulzivitu – nebo limituje racionální přemýšlení. Možná s vedlejšími účinky čítající poddajnost a činit vás snadněji přesvědčitelného. Ať už vás zaklel kdokoliv, chtěl, aby jste věřil bez důvodu a choval se bez přemýšlení, bez pochybností skákal do nebezpečí. Je to nesmírně mocné omezení, pane Pottere; jsem překvapen, že máte vůbec nějakou sebekontrolu.”
Harryho napadal jen jeden člověk, který by měl dostatek času a možností ho takhle zaklít a ta představa mu drtila srdce.
Brumbál.
Jeho rodiče by řediteli se svým miminkem věřili, klidně na několik hodin. A i kdyby ne, bylo tu dost času po jejich smrti, před tím než Harryho našla teta Petunie na jejím prahu – nemohl tam být celou noc, umrzl by. Brumbál byl dost mocný na to, aby to kouzlo nutkání vyřkl když Harry začínal Bradavice. Vždy vypadal, že je se vším napřed – něžně naváděl situaci, hrál si s nimi jako loutkami. Na jedné straně bylo pohánění ho k důvěřlivosti a roztržitosti, ale co Brumbál získal, když mu omezoval magii rodiny?
Nechtěl tomu věřit, ale byla to ta jediná rozumná možnost.
“Obávám se, že to není to jediné,” Gorrak pokračoval, jako by Harry už tak netrpěl dost. “I když, tohle bude méně šokující. Je tu velké množství temné magie uložené v oblasti vaší jizvy. Bphužel, tohle mi není známo, ale mám tým, kdyby jste si přál to prozkoumat. A s nějakým štěstím zjistí, jak se toho zbavit. Nikdo ještě nepřežil smrtící kletbu, pane Pottere – tahle magie je neznámá jak pro gobliny, tak pro kouzelníky. Nemohu to odstranit, a ani se o to pokusit v případě, že by vám to ublížilo. Avšak nevypadá, že by vám to ubližovalo.”
Harrymu projela úleva – tohle nebylo tak špatné. Vždy předpokládal, že s jeho jizvou bylo něco špatně, už jen kvůli tomu, že se nikdy pořádně nezahojila. Dopad kletby dával smysl. Teď nebolela, tak to asi mohli nechat být.
“A co ta blokáda, a to kouzlo? Můžou být odstraněny?” zeptal se taktně, žaludek se mu svíral nad myšlenkou života s limity pro jeho magii, jako nějaká tikající bomba. Sedmnáct bylo jako pilíř kdesi v budoucnu, ale ve skutečnosti to tak daleko nebylo.
“Můžou,” Potvrdil Gorrak. Harry vydechl a uvolnil ramena. “Farligu, prosím, hlídejte dveře,” zámek cvaknul a Farlig se postavil před dveře se širokými rameny, čelist pevně semknutá. “Pane Pottere, pokud by vám nevadilo stát,”
Když se Harry postavil, Gorrak puslkl prsty a ta židle, na které pravě seděl se proměníla v nízkou postel, jako u doktora. “Lehněte si na záda, prosím.” Harryho srdce bušilo. Jeho instinkty křičeli nad myšlenou nechání goblina, kterého právě potkal na něm dělat kouzla, ale odmítal být svázán blokem. Mimo to, co jiného měl dělat? Napsat Brumbálovi? Po dnešku už nikdy!
“Tohle může bolet, pane Pottere,” tohle bylo jediné varování, které mu Gorrak podal, než začal odříkávat. Opět to byl ten neznámý jazyk a v tu samou chvíli odříkání začalo, Harryho tělo se rozzářilo bíle a kůže vyzařovala teplo. Ruce zatnul okolo stran postele, oči držel otevřené i v moment, kdy to začalo být nepříjemné. Vykřikl – bolelo to jako by ho něco vysávalo. Ne, kousalo. Jako by se do něj zakousl netvor a odmítal se pustil mezitím, co to z něj Gorrak tahal ven. Nad jeho srdcem, záře se proměnila ve tmavou. Koule se zvětšovala a zvětšovala, na Gorrakově čele se začal lesknout pot mezitím, co odříkával a hýbal rukama, bojující s neznámou magií v Harryho těle.
Harry netušil jak dlouho tam ležel, ale po chvíli se Gorrakova slova zesílila, rukama zamířil vzhůru a koule černé magie se vyprášila do krystalu ležícího na stole. Krystal se z bílé barvy proměnil na černou a záře okolo Harryho se vytratila. “Můžete se posadit, pane Pottere,” Gorrak prohlásil a jeho hlas zněl přidušeně. Tak to udělal. Goblin se zhroutil na židli naproti jemu, opřený o jeden loket. “Kdokoliv vás zaklel se nechtěl vzdát bez boje, ale je to hotové. Uchoval jsem malou dávku té magie – v případě, že budete chtít danou osobu stíhat, toto může dokázat magické podpisy a prokázat vinu.”
Gorrak se mu podíval do očí, bylo zjevné, že i goblin měl vytvořený obrázek toho, kdo byl za tohle zodpovědný. Harry se ušklíbl. “Děkuji,” netušil, jestli to někdy bude potřebovat, ale bylo dorbé vědět, že ta možnost tu byla. “Jak poznám že mě zase zakleli? Nebo ho vyměnili?”
“Magie čarodějů je jiná než ta naše. Většina detekujících kouzel uvalena kouzelníky by to nepochytila,” Gorrak ho informoval. “Přes to, jsou tu, mám pocit, knihy, které jsou zaměřené na rozpoznání vlastní magie., pokud si všimnete nějaké změny. Pokud by jste měl v budoucnu starosti, Gringottovi vám jsou k dispozici, jakýkoliv goblin vaši magii rád zkontroluje. Gratuluji, pane Pottere; magoe vaší rodiny je silná a zdravá, i přes to vměšování,”
Harry na chvíli zavřel své oči a zhluboka se nadechl. Možná si to představoval, ale jestliže se soustřdil dostatečně cítil se…lehčeji. Jako by do teď nosil těžká závaží a zničehonic z něj byla sjata, jeho magie se třepala pod jeho kůží. “Kdybych byl vámi,” pokračoval, “Byl bych opravdu opatrný s jakou koliv magií v blízké době, zatímco se vaše tělo přizpůsobí přístupu k vaší veškeré magii. Nějaká kouzla vám mohou jít snadněji a stará trochu…hruběji, pro nějakou chvíli.
“Jasně,” Přikývl Harry. Až se vrátí do Bradavic musí to vyzkoušet. Nebude to zničehonic dobouchávat jeho okolí, ještě s Brumbálem za zády.
“Když už jste tady, pane Pottere, měl by jste zájem o vyřetření vašich předků?” zeptal se Farlig ode dveří. “Jak už jsme vysvětlili, nějaké rody vymřeli a dědici se objevují ve všech možných místech. Většina čistokrevných se nechají otestovat než začnou školu – je lepší to vědět než dovršíte dospělosti.”
Nikdy mu nedošlo, že rody jsou tak velká věc ve světě čarodějů, ale kyž se v potaz vezme jak Malfoy a ostatní Zmijozelové mluví o svých rodinách, i to, jako lidé mluví o Ronově rodině. Rodinné jméno zřejmě říkalo čistokrevným dost o člověku. Přece jen je tu možná víc než tradice a předsudky.
“Co musím udělat?” Obezřetně se zeptal. Farlig přešel místnost a prohrabal se šuplíkemkdyž se vrátil nesl světlě fialový pergamen.
“Jen tři kapky vaší krve, pane Pottere,” vysvětlil. “Výsledky jsou zcela důvěrné.”
No, to neznělo tak šapatně. Harry došel až ke stolu a přebral si ten malý nůž, který mu byl nabídnut Farligem. Píchnul se do prstu a nechal tu krev dopadnout na pergament. Začal zářit. Lusknutím prstu Farlig ošetřl malou ránu a zeširoka se na Harryho usmál.
Na vrchu pergamenu se začal formovat černý inkoust a slova.
Harry James Potter. Rodiče: James Charlus Potter, Lily Juliette Evans-Potterová
Harry nevěděl prostřední jména ani jednoho z jeho rodičů a srdce jakoby se mu sevřelo. Po tolika šocích a po celém dnešku to přineslo vítanou úlevu, alespoň jedna věc z jeho života byla pravda, opravdu byl synem Lily a Jamese Pottera.
Chvíli se nic nedělo a pak se objevila další slova.
Krevní dědic Nejvíce ušlechtilého a prastarého rodu Potterů
Znovu, nic nového. Čekal, že to bylo vše, ale pokračovalo to.
Jmenovaný dědic Nejvíce ušlechtilého a prastarého rodu Blacků
Hned si vybavil může v novinách, Siria Blacka, s jeho vyhublým obličejem a divokými vlasy. Jaká to náhod; přece jen to bylo dost běžné příjmení.
Krevní dědic prastarého rodu Peverellû
To bylo jméno, které nikdy neslyšel. Kdo byli Peverellové?
Dobytý dědic Prastarého rodu Zmijozelů
Přidusil se. Dědic Zmijozelu? Jak to bylo možné? Co znamenalo ‘dobytý dědic’?
Chvíli počkal v případě, že se pergamen rozhodne na něj ještě něco vyhodit. Přešlo několik vteřin bez žádného inkoustu a Farlig si odkašlal.
“Gratuluji, pane Pottere,” prohodil. “Čtyři velice respektované rody. Aktualizuji naše spisy a zařídím přístup k trezorům.x
“Uběhla už dlouhá doba od času, kdy si někdo nárokoval Zmijozelské trezory, pane Pottere” zamumlal si Gorrak, myšlenkami jinde. “Jak zajímavé”
“Jak je to možné?” Kuňkl Harry s očima dokořán.
“Když prastaré rody vymřou, nebo poslední možný dědic se prokáže být nevhodný, dědictví může být předáno mnoha způsoby. V tomto případě jste porazil Temného Lorda Voldemorta – dle všeho posledním dědickém Zmijozel – ukončil jste rod a magie vás vnímala jako právoplatnou náhradu. Musíte nosit nějakou krev Salazara Zmijozela, ale to není nevídané v čistokrevných rodinách. Zmijozelské magie je unikátní, nese několik nároků na dědice – ani ne tak o krvi jako o síle magie a nevinnosti. Pán Temna, když vstoupil do banky jako mladík, byl prokázán nevhodným dědicem Zmijozelu. Není pochyb že jeho jádro bylo už tehdy poskvrněno temnou magií natolik, aby ho rodinná magie zavrhla.
“Ale nebyl Salazar Zmijozel temný mag?” Nejistota se smísila s Harryho hlasem, nad čímž se Gorrak jen drsně zasmál.
“Vaše kouzelnické knihy o historii nejsou až tak přesné, jak si váš lid myslí, pane Pottere,” poznamenal. “Salazar Zmijozel nebyl temný kouzelník, jeho otec Septimus byl. Věříme, že Salatar sám změnil podmínky dědění na příč otcově zvrácenému kouzelnickému jádru. To, co většina kouzelníků už neví je to, že co se dnes považuje za černou magii bylo tehdy dost neutrální. Naopak, co se tehdy bylo považované za zlé tehdy, je nyní známo jako ta nejčernější kouzla. Temný pán musel provést něco hrozného už jako hodně mladý, aby se jádro rozhodlo že není vhodným následníkem.”
Už už otevřel pusu s úmyslem se zeptat proč prostě kouzelníkům neřekli když znali historii Salazara Zmijozela. Potom se zamyslel mad přístupem většiny čarodějů vůči goblinům a ostatním bytostem a pusu zase zavřel. Nikdo by jim nevěřil i kdyby to zkusili.
“Co to pro mě znamená? Být dědic k těmhle všem rodům?”
“V této chvíli, nic moc,” vysvětlil Gorrak. “Nemůžete přijmou plnou zodpovědnost dokud nedovršíte dospělosti. Jenže, dědicové hrají hrají velkou roli v kouzelnické kultuře – jste budoucnost vašeho lidu, pane Pottere. Je vaše práce udržet a předat rodinnou magii, stejně jako se připravit na vystoupení do Starostolce až přijde čas. Navrhuji vám napsat ostatním dědicům a probrat to s nimi; obávám se že Goblinové toho o kouzelnické kultuře neví tolik.” Opřel vyklonil se dopředu. “Potvrzení vyšetřením vám také zpřístupní všechny trezory pod těmito jmény, avšak se obávám že kvůli vašemu věku se do ni h nedostanete bez zástupce. Můžu vám napsat portfolio všech vašich trezorů a pozemků a poslat vám to v průběhu týdne.”
“Pokud bych mohl, pane Pottere,” Ozval se Farlig. “Zároveň by vám mohlo pomoct studovat nezávazně co to znamená být dědic k tolika starým rodům. Bez pochyby je tu dostatek knih na toto téma. Samozřejmě, můžete odmítnout svá místa ve Starostolci a předat povinnosti, ale byli by drženi ve vaším zástupcem. To je, myslím, Ředitel Brumbál.
Nad myšlenkou Brumbála a že by byl povinen za jeho rodinu a v Harrym se něco semklo. “Ne,” řekl okamžitě. “Vezmu si své místo. Naučím se to.” Netušil, co všechno obnášelo, ale jedno věděl jistě – Brumbál za něj žádná rozhodnutí dělat nebude. Ne teď, na když mu bude sedmnáct.
“Výborná volba, Pane Pottere,” Farlig se spokojeně usmál. “Kontaktujte nás v případě, že budete potřebovat pomoc od Goblinů,”
“Už jste udělali víc než bych čekal,” Harry odpověděl, hlava se mu stále točila po tom všem, co se dozvěděl. “Já – jak moc vám za tohle dlužím?” Napadlo ho, že tak zlatem-spjaté bytosti by dělali něco takového zdarma. Farlig a Gorrak se ušklíbli.
“Vezmeme is nezbytné výdaje z vašeho trezoru a pošleme vám účet, pane Pottere,” informoval ho Gorrak. “Pošli vám to s portfoliem. Také pošlu návrhy na manažery trezoru a možná nějaké investice, pokud by jste si to přál. Peníze v těchto trezorech byli po dlouhou dobu, od pádu Lorda Voldemort, ne-li déle – vidět, že se opět hýbou by naši říši potěšilo.”
Pokud to bylo něco, co se Harry dozvěděl ze života s Vernonem Dursleym bylo, že investice ve správné věci jsou důležité. “Byl bych vám vděčný, Gorraku. Děkuji,”
“Naše potěšení, pane Pottere. Teď,” Farlig řekl a spojil ruce. “Věřím, že jste si původně přišel vybrat peníze z vašeho trezoru?”